I welcome you to the last part of my travels along the St. James's Way through Switzerland. In the last part, we reached the town of Brienz, where I lay down on a rocky surface to rest. We will start today's episode at this place and find out what happened to me on the way.
Vítám Vás u prozatím posledního dílu z mých cest po Svatojakubské stezce skrze Švýcarsko. V posledním díle jsme se dostali za městečko Brienz, kde jsem nemocen ulehl na kamenité ploše k odpočinku. Dnešní díl zahájíme na tomto místě a zjistíme co mě potkalo na cestě dále.
In the morning I woke up before sunrise because I wanted to take advantage of the view where I spent the night. I felt a little better than the day before, but I definitely wasn't at 100 percent. After I took a few photos, I set off again on the trail.
Ráno jsem se vzbudil před východem slunce, protože jsem chtěl využít výhledu na kterém jsem přenocoval. Bylo mi o něco lépe než předchozí den, ale rozhodně jsem nebyl ve stoprocentní kondici. Poté co jsem udělal pár fotografií jsem vyrazil opět na stezku.
The path led along the side of the hill, where various obstacles were put in my way. For example, a suspended bridge, or loggers with an excavator and a cable car used to pull wood down a steep slope. The condition started to deteriorate again and at that moment I knew that it was a total exhaustion of the organism. So I very often sat on benches with views, which luckily there were plenty of.
Cesta vedla po úbočí kopce, kde se mi do cesty stavěli různé překážky. Třeba vysutý most, nebo těžaři dřeva s bagrem a lanovkou, kterou tahali dřevo dolu z prudké stráně. Stav se opět začal zhoršovat a v tu chvíli jsem věděl, že jde o celkové vyčerpání organismu. Takže jsem velmi často stavěl na lavičkách s výhledy, kterých tu naštěstí bylo dostatek.
That's why I decided to end this trek in the first village along the way, because I was no longer able to walk the remaining 10 kilometers. The village was called Oberried and luckily for me the train to my final destination was stopping here. Which was the Interlaken-Ost station. I connected to the internet in the shop at the station and found out that the nearest and cheapest connection to Prague is the next day at 6 am. So I needed to spend about 20 hours in one of the most expensive cities in Switzerland.
Proto jsem se v první vesnici co byla po cestě rozhodl tento trek ukončit, protože jsem již nebyl schopen zbývajicích 10 kilometrů dojít. Vesnice se jmenovala Oberried a k mému štěstí zde stavěl vlak do mé cílové destinace. Což byla stanice Interlaken-Ost. V obchodě na nádraží jsem se připojil k internetu a zjistil, že nejbližší a nejlevnější spojení do Prahy je následující den v 6 hodin ráno. Takže jsem potřeboval strávit asi 20 hodin v jednom z nejdražších měst ve Švýcarsku.
I looked at the map and started planning what to do here. I couldn't walk, the sun made me sick. So I chose a small public beach on the edge of Brienzersee as my escape plan. Where I spent most of the day in the shade by the water.
Podíval jsem se do mapy a začal plánovat co zde dělat. Nemohl jsem chodit, ze slunce se mi dělalo zle. A tak jsem jako únikový plán zvolil malou veřejnou pláž na okraji Brienzersee. Kde jsem ve stínu u vody strávil většinu dne.
With sunset approaching, it was necessary to move to the other side of the city, as my train home was leaving from Interlaken-West station. So I had to go through the whole city. Again, I stopped and rested very often. One of the stops was a Japanese garden in the middle of the city.
S blížícím se západem slunce, bylo třeba se přesunout na druhou stranu města, protože můj vlak domů jel z nádraží Interlaken-West. Takže jsem musel projít skrze celé město. Opět jsem velmi často zastavoval a odpočíval. Jednou ze zastávek byla japonská zahrada uprostřed města.
In the middle of the town there is a huge open area where paragliders land all day long. Which is probably one of the main tourist attractions in the city, as there were hundreds of parachutes in the air at the time of my visit. While resting on a bench, a man working for a tourist agency came up to me. And he asked me if I was willing to fill out a questionnaire with him regarding my visit to the city and its surroundings. To be honest, I probably made a bit of a chaos for him. Since I was the first person to come to the city on foot in a long time, I only spent one day here. I refused to participate in the competition for free trip to the Jungfraujoch, saying that I would be happy to pay for it when I come back. Finally, he started asking me about my experiences outside of the questionnaire. We talked like this for about 25 minutes. He wished me a nice rest of the holiday and left me. I went through probably the most expensive street in Europe, where there were only shops with luxury watches. I bought cheeses and chocolates for the family and set off to the place I had chosen as one of the options for overnight stays outside the town. It was getting dark. I was hoping there would be no more interaction with the locals. I was wrong. I first met the local junkies just outside the town. I dissuaded them from any action by uncompromising handling of the ax at the local barbecue area, so they preferred to retreat to the forest. Then an elderly lady appeared here with her granddaughter. They were here on a weeklong music course because the little one played the viola. We exchanged a few words about history, politics and the general state of Europe. After this unexpected meeting and a cooked dinner on the fire, I finally went deeper into the forest to prevent unwanted visitors from visiting me.
Uprostřed města je obrovská volná plocha, kde po celý den přistávají paraglajdy. Což je asi jedna z hlavních turistických atrakcí ve městě, protože v době mojí návštěvy byly ve vzduchu stovky padáků. Při odpočinku na lavičce ke mě přišel muž pracující pro turistickou agenturu. A dotázal se mě zda jsem ochoten s ním vyplnit dotazník ohledně mé návštěvy města a okolí. Abych se přiznal, asi jsem mu v tom udělal trošku guláš. Protože jsem byl za dlouho dobu první kdo do města přišel pěšky, strávil zde jen jeden den. Odmítl se zúčastnit soutěže o výlet na Jungfraujoch s tím, že až se sem vrátím tak si to rád zaplatím. Nakonec se mě začal vyptávat i na moje zážitky mimo dotazník. Takto jsme hovořili asi 25 minut. Popřál mi hezký zbytek dovolené a opustil mě. Já jsem se vydal skrze asi nejdražší ulici v Evropě, kde byli pouze prodejny s luxusními hodinkami. Nakoupil jsem sýry a čokoládu pro rodinu a vyrazil k místu, které jsem si vybral jako jednu z možností k přenocování za městem. Začínalo se stmívat. Doufal jsem, že už nedojde k žádné interakci s místními. Mýlil jsem se. První jsem potkal místní feťáky hned za městem. Ty jsem odradil od jakékoliv akce nekompromisním zacházením se sekerou na místním grilovišti a tak se radši stáhli do lesa. Pak se zde objevila starší paní s vnučkou. Ty zde byli na týdenním hudebním kurzu, protože malá hrála na violu. Prohodili jsme pár slov o historii, politice a celkovém stavu Evropy. Po tomto nečekaném setkání a udělané večeři na ohni jsem se konečně vydal hlouběji do lesa, abych znemožnil návštěvu nechtěným návštěvníkům.
In the morning I had to get up well before sunrise to get to the station where my train was leaving. The journey through the dark forest was interesting, but quite fast compared to what I expected. I saw the junkie from the previous evening again in the city. She must have taken high quality amphetamine because she was actively looking for something around the loading ramps around the station. I spent about 40 minutes at the station before my train to Bern arrived. Meanwhile, several trains passed and stopped. Which confirmed me about the punctuality of Swiss Railways. Most passengers showed up at the station 2 minutes before departure.
Ráno jsem musel vstát hodně před východem slunce, abych se dostal na nádraží odkud mi jel vlak. Cesta temným lesem byla zajímavá, ale docela rychlá oproti tomu než jsem předpokládal. Ve městě jsem uviděl opět feťačku z předchozího večera. Zřejmě užila kvalitní amfetamin, protože usilovně hledala cosi v okolí nákladových ramp v okolí nádraží. Než přijel můj vlak směr Bern, strávil jsem na nádraží asi 40 minut. Mezitím projelo a zastavilo několik vlaků. Co mě utvrdilo o časové přesnosti Švýcarské železnice. Většina cestujicích se objevila na nádraží 2 minuty před odjezdem.
I must say that traveling by train in Switzerland is a pleasure. All trains run on time, conductors announce connections for the furthest passengers before arriving at the station. Which I probably was at the time. So even though I had about 5 minutes to change in Bern for the train to Zurich. There was no problem to transfer. It was the same in Zurich with my connection to Innsbruck.
Musím říci, že cestování vlakem po Švýcarsku je požitek. Všechny vlaky jezdí na čas, průvodčí hlásí před příjezdem do stanice přípoje pro nejdále jedoucí cestující. Což jsem byl v tu dobu asi já. Takže i přesto, že jsem měl na přestup v Bernu na vlak do Curychu asi 5 minut. Nebyl problém přestoupit. Podobně tomu bylo i v Curychu s mým spojem směr Innsbruck.
Originally I wanted to go through Germany, but the drive through the Alps during the day before was absolutely perfect. The weather was constantly changing. From thunderstorms to sunny weather. On the way we passed through Liechtenstein, Austria. Where we first had a delay of about 10 minutes when we climbed to 1300 meters to the town of Saint Anton. We arrived in Innsbruck on time again. So my experience with Swiss Railways is 100%.
Původně jsem chtěl jet přes Německo, ale cesta skrze Alpy přes den byla naprosto dokonalá. Neustále se měnilo počasí. Od bouřek po slunečné počasí. Cestou jsme projížděli přes Lichtenštejnsko, Rakousko. Kde jsme měli poprvé asi 10 minutové zpoždění když jsme stoupali do 1300 metrů do města Saint Anton. Do Innsbrucku jsme, ale opět přijeli na čas. Takže moje zkušenost se Švýcarskou železnicí je stoprocentní.
But here everything started to get complicated, my next connection arrived in about 10 minutes, but I was stuck at the station for another 50 minutes due to complications with the train set. So I was leaving Innsbruck an hour late. This made it clear that I had no chance of making the next connection in Linz, even though the Railjet was traveling at 230 km/h in some places. On the way, we visited Southern Bavaria to return to Austria near Salzburg. This made my journey through the Alps complete.
Zde se ale vše začalo komplikovat, můj další přípoj přijel asi za 10 minut, ale další 50 minut stál v nádraží kvůli komplikacím se soupravou. Takže jsem Innsbruck opouštěl s hodinovým zpožděním. Tím bylo jasné, že další přípoj v Linci nemám šanci stihnout i přesto, že Railjet místy jel 230km/h. Cestou jsme zavítali do Jižního Bavorska, aby jsme se opět vrátili do Rakouska u Salzburku. Tím se moje cesta skrz Alpy stala kompletní.
I got to Linz about 25 minutes after the departure of the train to Prague. So I headed to the travel agency to see what I could do. Here I received information that the next train leaves in about 75 minutes, but I will have to change in České Budějovice. So I finally had time to get something to eat. I had a choice of either meatloaf at the famous Leberkas-Pepi or Viennese schnitzel at a local supermarket. I chose a schnitzel because there was a smaller queue and I also needed something to drink.
Do Lince jsem se dostal asi 25 minut po odjezdu mého spoje do Prahy. Takže jsem zamířil do cestovní agentury, abych zjistil co mohu dělat. Zde jsem dostal informace o tom, že další spoj jede asi za 75 minut, ale budu muset přestoupit v Českých Budějovicích. Takže jsem měl čas konečně sehnat něco k jídlu. Na výběr jsem měl buď sekanou ve vyhlášené Leberkas-Pepi a nebo Vídeňský řízek v místní samoobsluze. Zvolil jsem řízek, protože zde byla menší fronta a navíc jsem potřeboval ještě něco k pití.
After 13 hours on the road, I finally reached the Czech Republic. I still had two hours left to Prague, where I arrived long after dark. I have to say that overall this journey along the Hus path and further along the St. James's path was absolutely epic. Which was underlined by the best train journey I've ever experienced. And that I have experienced a lot of them all over Europe so far. Each path is unique and has its own pitfalls. But on the other hand, it will provide you with countless experiences. I still remember trips through Ukraine to Crimea at the beginning of this millennium, or a train trip through the Albanian mountains. With this, I will say goodbye to you and next time we will visit the Czech Republic again.
Po 13 hodinách na cestě jsem se konečně dostal do České republiky. Stále mi zbývali ještě dvě hodiny do Prahy, kam jsem se dostal dlouho po setmění. Musím říci, že celkově tato cesta po Husově stezce a dále po Svatojakubské cestě byla naprosto epická. Což podtrhla i nejlepší cesta vlakem jakou jsem kdy zažil. A že jsem jich doposud zažil opravdu hodně po celé Evropě. Každá cesta je unikátní a má svá úskalí. Ale na druhou stranu Vám poskytne nespočet zážitků. Do teď vzpomínám na cesty přes Ukrajinu na Krym v počátku tohoto tisíciletí, nebo cestu vlakem skrze Albánské hory. Tímto se s Vámi rozloučím a příště se podíváme opět do České republiky.
| Kilometers walked | Meters Up | Meters Down |
|---|---|---|
| 1026.6 Km | 17830 meters | 17425 meters |
Links to the last 5 articles
Jakobsweg - From Hugelshofen to Hörnli (1133m) (CH) / Day 22
Jakobsweg - From Hörnli (1133m) to Tüfelsbrugg (CH) / Day 23
Jakobsweg - From Tüfelsbrugg to Risleten (CH) / Day 24
Jakobsweg - From Risleten to Flüeli Ranft (CH) / Day 25
Jakobsweg - From Flüeli Ranft to Brienz (CH) / Day 26
