18.10.1995, Příjezd do Káthmándú
Start včera v 7:00 v Marktoberdorfu, oběd s rodiči Gudrun v Mainz: játrové knedlíky, bramborová kaše a kysané zelí, neznámá kombinace, ale dobrá. Birman Airlines se zvenčí tváří důvěryhodně, dokonce i uvnitř nic nechybí. Jen na jídlo se dlouho čeká. Těsně před půlnocí, když jsem konečně po 12-ti hodinové stravovací pauze hladová usnula, konečně začnou roznášet. Po mezipřistání v Dubaji usedáme na asijskou pevninu v Dháka, Bangladéši. Přestup do mnohem menšího letadla. Má to tu vadu, že do něj zřízenci z velké hromady batohů na přistávací ploše nakládají zavazadla bez ohledu na to, kteří cestující nasednou do letadla. S tím výsledkem, že v Káthmándú batohy neodpovídají cestujícím. K hromadě zavazadel ležící uprostřed příletové haly se nikdo nehlásí, naopak tu zoufale pobíhá davu turistů bez zavazadel. Taky nás to postihlo, čekáme s ostatními nešťastníky na další stroj za tři hodiny.
Centrum Káthmandú
Jedeme taxíkem do Cho Oyu Trekking a do hotelu Norbu Lingka. Mezitím naše batohy přistály s výjimkou toho od Gudrun, zřízenci jí i ostatním smolařům slibují batoh zítra. V turistické čtvrti Thamel večeříme na dvorku za doprovodu místní hudby (muka pro Zdeňka) zeleninu s rýží (muka pro Seppa a Zdeňka). Změtí neznámých uliček po tmě zpět do hotelu, orientace pouze podle bank, ty jsou jen v Thamel. Na každém rohu se nám nabízejí rikši, Sepp se chce svézt. OK, za 100 R jsou rychle nalezena dvě vozidla. Místo aby s námi jeli doleva, jak nám napovídá náš orientační smysl, zatáčejí s námi doprava. Ulice jsou stále temnější a temnější, tady jsme určitě špatně. Ve světle osamělé pouliční žárovky jim ukazujeme vizitku hotelu. Radí se kličkují s námi doprava, doleva, ptají se kolemjdoucích, zpocení šlapou do pedálů, vykrmení Evropani jsou tíha. Zdenek už se na jejich trápení nemůže dívat, chce vystoupit. Těch malých hubených kluků je mu líto. Na rušnější ulici, kterou poznáváme, seskakujeme.
Pohled z “naší” hotelové terasy
19.10. – Káthmándú
Jatka přímo za hotelem
Snídaně v osm (pro některé o něco později – recidivisté!), pěšky k Cho Oyu trekking vyjednat permit a let zpět z Lukhla. Taxíkem zpět do centra, což je tu každé auto, na které mávneme, stačí se i jen podívat na řidiče. Durbar Square – starý královský palác s desítkami chrámů kolem něj. Chrám Kumari – máme vzácné štěstí (opravdu tak vzácné?) vidět živou bohyni Kumari. To ubohé šestileté dítě se znuděné na dvě sekundy ukáže u okna.
Chrámy na Durbar Square
Evropsky oblečený mladý Nepálec nám nevyžádaně nabízí své průvodcovské služby za 100 R/osobu, souhlasíme s půlhodinovou prohlídkou hlavně proto, že mluví obstojně německy. Dnes se prý koná nějaká slavnost, takže je vidět víc než jindy. Nemůžeme posoudit. Obcházíme společně bezesporu velké kulturní a umělecké poklady, bohužel všechno je tak zanedbané, že bychom si jich bez našeho průvodce ani moc nevšimli. Na schodech do chrámů se povalují spící postavy, jsou to žebráci nebo odpočívající nosiči? Poblíž sedí svatí i méně svatí muži, Sadhus, zahalení do žlutých hávů, dlouhé dredy efektně rozprostřené přes kolena. Ten s nejdivočejší hřívou, která mu visí až na jeho špinavé bosé nohy, si před obličejem drží hadr. Za 10 R je připraven dát hadr pryč a nechat se fotografovat.
Více či méně svatí muži
Spokojeni s průvodcem hned za 5 $ domlouváme cestu do Bodnath a Pasumpatinath. Jedeme taxíkem, náš průvodce vedle řidiče, my čtyři vzadu. Tři sedí, já jako nejmenší ležím přes ně. K Bodnath je hustý provoz, zaprášená ulice samá jáma. Bodnath Stupa je ohromující. Velké břicho stupy sedí na stupňovitém podstavci uprostřed čtvercového náměstí. Zrovna nás míjí zpívající a modlící se skupina lamaistických mnichů. Červené roucho, pod tím žlutá vesta, dohola oholená hlava. I mnišky jsou dohola. Takže je dnes přece nějaký svátek? Celý den jsme viděli na ulicích sochy bohů, pomazané červenou barvou k nepoznání.
Stupa Bodnath
Po které se smí chodit
Samozřejmě točíme taky modlicími mlýnky
Taxíkem v osvědčeném zaléhacím pořádku jedem do Pasumpatinath. Na břehu řeky Bagmati, které bohužel připomíná spíš kloaku, stojí v ředě mnoho chrámů, které nám nevěrcům nejsou přístupné. Ve vodě se cákají děti, skáčou opice a sype se do ní popel spálených mrtvol. Podél břehu jsou umístěny takzvané Ghats, asi 2×2 m velké betonové plošiny, na kterých jsou nebožtíci na hranici dřeva spalováni. Všechny zbytky těchto pohřebních ceremonií končí ve vodě. Řada malých chrámů slouží svatým Sadhus jako obydlí. Dnes jsou doma pouze tři, jeden divoce skáče v meditujícím šílenství, další dva s dredy omotanými šňůrami z ořechových skořápek pózují před foťáky kolemjdoucích turistů. Cena je již známa. Než se s naším průvodcem Rana rozloučíme, váže nám kolem krku žluté nitě pro štěstí. Namasté.
Pasumpatinath
I ten čeká na almužnu
...
Helena
Posted Using INLEO