Včera jsem se synem cestoval. Tchán slavil narozeniny. Tak jsme mu jeli pogratulovat a podarovat ho drobnostmi. Synek tam jezdí rád. Bereme to přes IKEA, u tchána je pingpongový stůl, babička udělá palačinky...
Tchánovi bylo před pár dny 78. A jeho psovi je dnes 15. A tchán vypadá líp než ten pes. Rozhodně nevykonává svoji potřebu v místnosti a nenaráží do nábytku. A do hospody na svých pět malých v úterý a v pátek dojde. Zpátky taky trefí. I když už zrovna není žádný mladík. Ostatně v tom směru už také nabírám zkušenosti...
Pes byl nedávno na veterině. Nějaký zákrok v krku. Prý netrpí. Papá hezky. (Já a tchán taky.) Ale nevím, co z toho života má. Ten pes. Tchán si v hospodě pokecá, zavzpomíná, dozví se, kdo kde s kým. Prohraje nebo vyhraje za tři hodiny v mariáši tak 20 Kč... Smysluplný život. Závidím mu.
Ale co má ze života ten pes? Nikam nechodí, už ani tu starou kočku, co jsem fotil včera pro Actifit, neprohání... Je fakt, že nevím, jestli tady ještě chce být. Až přestane žrát, nebo až začne kňučet, tak mu to dáme ukončit. Ale teď tu s námi ještě je. A nikdo o sobě nemůže říct, že je tak starý, aby se nedožil příštího jara. Ani ten pes.
Tchán má psa rád. Až tu nebude... Ten pes. Řekli jsme mu, tchánovi, aby si pořídil nového. Psa. Jenomže. Tchánovi je 78. Když dá další pes taky patnáct let... No, proč by se tchán nedožil stovky? Ale co když už se nebude moci o psa starat?
Tak jsme mu slíbili, tchánovi, že my se postaráme. Teda Háša. Co já...
Nikdy jsem žádné zvíře domů nechtěl. Starost. Odpovědnost. Omezení. Až když chtěl syn v první tídě mobil, tak dostal morče. Blýska. Ostatně jsem o něm dost psal. Nedal ani dva roky.
Jo, a pes se jmenuje Bodie. Všichni mu říkáme Bodík. Čistokrevný krysařík. Byla jeho máti. Otec už ne. To byl asi pouliční jezevčík. Ten se kolem toho početí prý motal nejvíc...
Mimochodem, potkali jsme dnes cizí maminku s kočárkem. Asi roční dítě v něm gamblilo na mobilu. I @kraki se zarazil. Shodli jsme se, že to morče v první třídě bylo rozhodně lepší než mobil. Ten dostal až ve třetí. A dodnes ho do školy nenosí. Ten mobil.
Tak o čem dnes vlastně píšu? Chci udělat radost tchánovi. Za cenu oběti svého pohodlí. Za cenu sebeomezení. Jistě, že bychom mohli tchánovi cokoliv slíbit, slib nedodržet a dát psa pryč, nebo rovnou utratit. Ale to bych zkrátka neudělal.
Zase už hodlám přinést pro někoho nějakou oběť... A mám takový hloupý pocit, že to takhle podobně vedu celý svůj život. Pořád se snažím pro druhé. A sám jsem úplně poslední v pořadí. Pořád na někoho beru ohledy. Kromě sebe.
Dělám věci, které mě neuspokojují. Protože cítím, že to odě mě okolí požaduje. Ne nahlas, že by si řeklo. Mám ten dojem. Už jako dítě jsem se snažilo především dělat rodičům radost. A brát ohled, co by tomu řekli lidi... A nějak mi to zůstalo.
Myslím, že už mám nejvyšší čas s tím přestat a začít taky myslet víc na sebe.
Abych skočil optimisticky. Ať si kdo chce co chce říká (manželka), zítra pojedeme se synem zase koupit nějaké LEGO. Myslím, že to je to, co teď k životu potřebuji.
